Zajímavosti o obilí – jak divoká tráva změnila osudy světa
Před několika lety historik a esejista Yuval Noah Harari na stránkách jedné ze svých knih představil vizi obrácené historie našeho druhu. Podle jeho provokativní teze to obilniny po tisíce let „pěstují člověka“.
Tato koncepce – samozřejmě do určité míry zaměřená na mediální ohlas – byla podpořena argumenty, které je těžké zpochybnit. Harari totiž tvrdil, že Homo sapiens přizpůsobil svůj způsob života, oblast obývání, denní rytmus a dokonce i systém víry potřebám pěstovaných obilovin.
V modelu dlouhodobého soužití dvou druhů, během něhož jeden z nich zásadně přizpůsobuje celý svůj způsob fungování potřebám druhého, spatřuje Harari jistou „podřízenost“ člověka právě vůči obilí.
Teze tohoto historika je však revoluční pouze do té míry, že se týká především terminologie, přesněji definice slova „pěstovat“. Kromě chytlavého a poněkud paradoxního aforismu, který obrací naši pozici vůči kulturním rostlinám, Harari předkládá poměrně zřejmý fakt – člověk je na obilí závislý již tisíce let.
Na této úrovni je jeho teze pouze truismem zahaleným do poutavého sloganu.
1. Divoké trávy
Dnešní obilniny jsou potomky divokých trav rostoucích v různých částech světa. Jejich „domestikace“ byla dlouhodobým procesem a probíhala nezávisle na sobě na různých kontinentech. Pro dějiny naší části světa byly nejdůležitější procesy, které probíhaly na území dnešní Malé Asie přibližně v 8. století př. n. l. Právě tam se lidé naučili pěstovat nejdůležitější obilninu našeho regionu – pšenici. Z oblasti tzv. Úrodného půlměsíce pochází pšenice dvouzrnka, považovaná za jednu z nejstarších pšenic na světě.
Když si dnes před snídaní krájíme svůj oblíbený chléb, stojí za to mít na paměti, že jeho existenci vděčíme nějakému neznámému obyvateli Blízkého východu, který se před deseti tisíci lety začal zajímat o nenápadné klasy divoké trávy trčící mezi křovinami někde na sluncem vyprahlé turecké planině.
2. Posvátná zrna
Když naši předkové odložili kopí a luky a hromadně sáhli po pluzích a motykách, učinili svůj život závislým na hojnosti úrody. Jejich existence a blahobyt závisely na slunci, dešti a úrodnosti půdy. Není tedy divu, že mnoho náboženských symbolů prvních zemědělců bylo přímo spojeno s plody Země. Řecká Deméter, egyptský Usir či keltský Cernunnos jsou příklady božstev, která podle víry svých vyznavačů odpovídala za úspěšnou sklizeň a bohatý růst rostlin.
V kultuře starověkých Mayů se dokonce věřilo, že první lidé byli bohy stvořeni z kukuřičného těsta. S rozvojem zemědělství se zvýšila také závislost lidí na ročních obdobích a přírodních cyklech. Není náhodou, že dnešní Vánoce či Velikonoce připadají na období zimního či jarního slunovratu. Jsou to pozůstatky svátků našich předků, kteří slavili začátek a konec zimy i příchod léta, které dnes připadá na svatojánskou noc. Vztah obilí a náboženství je patrný i v katolické církvi. Podle římskokatolické praxe se tzv. tělo Kristovo přijímá při mši ve formě chleba. Ve velikonočních košících zaujímá chléb nejdůležitější místo a Štědrý večer mnozí z nás začínají lámáním oplatky – která přímo vychází z chleba. I v sekularizované společnosti má chléb velkou úctu.
Na kulturní význam obilných produktů si vzpomeneme tehdy, když bez mrknutí oka vyhazujeme zbytky zeleniny či ovoce, ale když má do koše putovat krajíc chleba, něco nám brání jej k takovému osudu odsoudit.
3. Obilná krajina
Představme si, že jedeme autem střední Evropou. Silnice nás vede přes široká pole pšenice a žita. Netrpělivě předjíždíme traktory a kombajny. Míjíme vesnice a malá města. Na horizontu se rýsují větrné mlýny – dřevěné konstrukce, které po léta sloužily k mletí obilí. Přejíždíme most přes řeku poblíž starého mlýna – právě tam se zrna měnila v mouku. Směrovka nás vede směrem k městu. Nejprve se objevují staré městské hradby, které po léta chránily bohatství osady. Dále vidíme nábřeží, říční přístav a sýpky – velké sklady na obilí. Vedle sýpek stojí lodě. Dříve sloužily ke splavování obilí proti proudu řeky, dnes jsou spíše turistickou atrakcí, ale staré kanály se stále používají.
Tento popsaný obraz samozřejmě není konkrétní místo, ale spíše průměrná krajina střední Evropy – regionu, jehož hlavním hospodářským odvětvím bylo po dlouhá léta pěstování obilí. Pěstování, zpracování a distribuce obilovin se trvale zapsaly do charakteru našeho regionu a určily podobu měst a vesnic, společenské vztahy i politiku.
4. Klimatické změny
Naši předkové se často stávali oběťmi extrémních povětrnostních jevů, které se promítaly do hojnosti úrody. Někteří historici dokonce hledají příčiny některých vojenských konfliktů 17. století v Evropě právě v neúrodě způsobené tzv. malou dobou ledovou. Mohla být švédská potopa, která tak ničivě zpustošila naše území, důsledkem snížení průměrné teploty o jeden stupeň Celsia ve druhé polovině 17. století? Jsou to dalekosáhlé souvislosti a je snadné zde sklouznout k zjednodušení.
Není však pochyb o tom, že klimatické výkyvy způsobují potíže při pěstování obilí a ty následně vyvolávají další krize. Jak si tedy dnes, v době rostoucího povědomí a stále citelnějších dopadů klimatických změn, poradí současní zemědělci?
Snaží se zavádět nezbytné změny.
Ty zahrnují častější výskyt extrémních podmínek, jako jsou sucha, vlny veder, intenzivní srážky či výkyvy teplot. Růst průměrných teplot může zkrátit vegetační období, což negativně ovlivňuje výnosy, zejména v regionech, které dříve měly stabilní klima.
V reakci na změny klimatu zemědělci zavádějí inovativní metody pěstování. Zavádějí nové odrůdy odolné vůči suchu, které dokážou přežít v náročnějších podmínkách. Zavlažovací technologie se stávají přesnějšími a efektivnějšími, aby lépe využívaly omezené množství vody. Udržitelné metody hospodaření, jako je bezorebná technologie (no-till), pomáhají udržovat vlhkost půdy a snižovat erozi.
V některých regionech mohou klimatické změny naopak podpořit rozvoj pěstování v oblastech, které byly dříve příliš chladné, například na severu Ruska či Kanady, kde vznikají nové oblasti pro pěstování obilí.
Environmentální změny vyžadují také přizpůsobení zemědělské politiky ze strany vlád, aby podporovaly zemědělce při adaptaci na měnící se klimatické podmínky.
Je však třeba mít na paměti, že rozvoj zemědělských technologií neprobíhá rovnoměrně po celé planetě. V některých méně rozvinutých regionech zůstává zemědělská technika po staletí téměř beze změny, zatímco jiné části světa se mohou pochlubit vysokou mírou automatizace a produktivity.
5. Shrnutí
Ačkoli se na první pohled zdá, že nás od prvních sumerských zemědělců, kteří v potu tváře zavlažovali svá pole pšenice, dělí tisíce let, ve skutečnosti se naše závislost na obilí příliš nezmenšila.
Vezměme si například současného Američana.
Jde na svůj nepříliš dietní oběd do jednoho z fastfoodových řetězců s velkým „M“ v logu. Objedná si burger, nugety a kolu. Co dostane na svém plastovém tácku?
Pšeničnou housku – zcela zřejmý obilný produkt. V housce: kus masa smažený na sójovém oleji. Obilí: 1, luštěniny: 1. Maso pochází od krávy, která kromě své oblíbené trávy pravidelně konzumovala kukuřičné krmivo. Čas zakousnout se do nugety. Obal z pšeničné mouky jim dodává křupavost. Kuřata na farmách jsou rovněž krmena obilnými směsmi – v USA nejčastěji kukuřičnými. A ještě doušek koly – slazené glukózo-fruktózovým sirupem z kukuřice. Nebyl to zdravý oběd – k večeři možná něco méně tučného – například sushi, vařená zrna obilí zabalená v řase.
Pěstování obilí zůstává i nadále základem zemědělství a klíčovým prvkem ekonomiky mnoha zemí po celém světě. Ačkoli se mění technologie, výrobní metody i tržní požadavky, zemědělci nadále hrají zásadní roli při zajišťování potravin a surovin nejen pro lidi, ale i pro krmivářský průmysl. Moderní pěstování obilí vyžaduje přizpůsobení se novým výzvám, jako jsou klimatické změny, rostoucí potřeba udržitelnosti a efektivity.
Zemědělci zavádějí inovativní technologie, investují do moderních strojů a mění agrotechnické postupy, aby si udrželi vysokou kvalitu úrody i přes měnící se podmínky. Při přípravě zrna využívají mořičky osiva, které chrání osivo před chorobami a škůdci. Během skladování používají aerátory, které slouží k provzdušnění obilí a zabránění jeho zkažení, čímž zajišťují vhodné skladovací podmínky. Extrudéry umožňují vytvořit z obilí hodnotnější krmivo, zvyšují jeho stravitelnost a nutriční hodnotu. Jejich práce je neocenitelná, protože právě díky jejich úsilí je možné zajistit přístup k nezbytným zdrojům, které pohánějí světovou ekonomiku.
Není jisté, zda jsme jako druh „pěstováni“ obilím, jisté však je, že jsme na něm závislí.
